Primátorky
Loni z porodnice, letos snad na vodě. Rozhovor s Mirkou Topinkovou Knapkovou o Primátorkách, olympiádě i sportování s dětmi
14. 8. 2021
Necelé dva měsíce před 108. UNIQA Primátorkami jsme se sešli v loděnici VK Slavia s Mirkou Topinkovou Knapkovou. Zavzpomínali jsme na její sportovní začátky, vztah k Primátorkám i vrchol její kariéry na olympiádě v Londýně. Slovo padlo i o tom, jak se dívá na olympijské hry letos. A na závěr se ukázalo, že Mirku na letošních nejtradičnějších veslařských závodech možná uvidíme i na vodě.
Pocházíte z veslařské rodiny (oba rodiče reprezentovali Československo ve veslování), přesto jste se v mládí věnovala jiným sportům – běžkám, lehké atletice, běhu. Jak se vlastně vyvíjel váš vztah ke sportu a jaká byla vaše cesta k veslování?
Ano, ke sportu jsem si našla cestu díky rodičům. Jsou oba sportovně založení, tak nás ke sportu vedli. Zkoušela jsem různé sporty, pak jsem se delší dobu věnovala atletice. Chodila jsem do třídy s rozšířenou výukou sportů. Veslovat jsem začala až v 19 letech, kdy jsem už skončila s atletikou, delší dobu jsem nic nedělala a chtěla jsem vyzkoušet nějaký sport. Náhodou jsem se tehdy seznámila s klukem, který vesloval a moc hezky o veslování povídal. Tak jsem to chtěla zkusit. Táta mě vzal na lodní sporty a tam jsem začala veslovat. Chytlo mě to, strašně se mi to líbilo. Hlavně tím, jak je to pestré – veslaři netrénují jen veslování, ale dělají i spoustu sportů kolem: chodí běhat, posilují, jezdí na trenažérech, v zimě na běžkách…
Co pro vás osobně znamenají UNIQA Primátorky? Jaké pocity a vzpomínky se vám při zmínce o tomto závodu automaticky vybaví?
Je to jeden z nejtradičnějších a nejstarších závodů u nás. Líbí se mi i ta atmosféra v centru Prahy. Byl to vlastně jeden z mých prvních závodů, kdy jsem sama závodila na skifu. To bylo těžké v tom, že jsem tehdy na skifu jezdila jen dva tři měsíce a nebyla jsem moc zvyklá jezdit pozadu. Není tam vybójkovaná dráha a je tam ta zatáčka, takže orientovat se na dráze byl oříšek. Myslím, že jsem se tehdy i srazila s nějakou jinou závodnicí. Ale dobře to dopadlo, skončila jsem myslím ve finále B.
Pamatujete si, kolikrát jste vlastně Primátorky vyhrála? Na kterou z těchto výher vzpomínáte vůbec nejraději a proč?
To si právě vůbec nevzpomínám. Občas se mě na to lidi ptají, ale přestala jsem to počítat – stačilo mi prostě, že jsem vyhrála. Jednu dobu jsem jezdila na skifu, pak jsem kombinovala skif a osmu. Zkombinovat dvě posádky, které jsou úplně rozdílné hlavně co do rychlosti, to jsem brala jako velký úspěch. Na osmiveslici držíte jen jedno veslo a je to nejrychlejší loď, u skifu jste na obě vesla sama a jedete pomaleji. A ještě to bylo v programu krátce po sobě, takže mě musel trenér převážet motorovým člunem, to byl takový adrenalin navíc. Teď už to ani nejde, protože jsou závody ještě blíž a technicky to stihnout není možné.
Dokázala byste říct, co vás bavilo víc a proč?
Asi ta osmiveslice, protože to bylo něco jiného, než jsem jezdívala obvykle. Samozřejmě že na skifu jsem se cítila komfortněji, přirozeněji, měla jsem to víc natrénováno a naježděno. V osmě se mi ale líbilo, že jsme seděly s holkama, bylo to rychlé, týmové…
Zajímavý byl u vás jubilejní 100. ročník Primátorek roku 2013, kdy jste jednak vyhrála závod ve skifu žen, jednak se zúčastnila i závodu univerzitních osmiveslic na startu s muži. Jak na tento intenzivní ročník Primátorek vzpomínáte?
S muži jsem jela jen jednou a tehdy jsem si řekla, že taky naposledy. S těma chlapama to bylo hodně intenzivní – vysoká frekvence, vůbec jsem nestíhala.
Na olympiádě v Londýně jste získala zlatou medaili, šlo hned o dvě česká prvenství – první medaili, kterou ve veslování získala žena, i první individuální vítězství veslaře-jednotlivce. Vzpomínáte na ni jako na vrchol své kariéry?
Určitě, bylo to to nejvíc, co jsem mohla ve sportu dokázat. Byla to tehdy moje třetí olympiáda a vzpomínám na to strašně ráda. Když jsem začínala s veslováním, ani jsem nedoufala, že bych někdy na olympiádu jela, přestože to byl můj dětský sen. To jsem si tehdy vysnila v atletice, ale tím, že jsem s ní skončila, myslela jsem, že skončil i ten sen. Když jsem ale začala veslovat, podařilo se mi kvalifikovat poprvé na olympiádu v Aténách roku 2004. Už tím se můj sen splnil. Když jsem pak i uspěla a vyhrála v Londýně zlato, to byl určitě vrchol mé sportovní kariéry. Je to sice už historie, ale hezká.
Fandila jste veslařům i letos v Tokiu?
Ano, ale s dětmi jsem to spíš už stačila jen poslouchat v rádiu. Musím ale přiznat, že je to trochu zvláštní pocit nebýt poprvé na olympiádě od roku 2004. Tehdy jsem tím žila a teď, poprvé jako divák, je to jiné. Člověk to začne vnímat víc až před samotným závodem, takové to napětí měsíc před ním opadlo. Teď jsem jim samozřejmě držela palce. Obzvlášť za těch těžkých podmínek, co tam teď měli, kdy nestačilo být ve vrcholné sportovní formě a zdraví, ale museli mít i negativní test, aby vůbec mohli uspět. V tom ta olympiáda byla úplně jiná a muselo to být těžké. Sportovci trénují několik let, třeba i deset patnáct, proto, aby uspěli. Takže dobře, že se to jen přesunulo, byť pro některé to tak dobré není. Ale jisté je, že uspět mohli jen psychicky odolní sportovci…
Letos chystáme 108. UNIQA Primátorky, které proběhnou 18.–19. září. Sledovala jste závody loni, i když jste měla pár dní po porodu? A jak se chystáte účastnit těch letošních?
Ano, loni jsem byla pár dní před Primátorkami v porodnici v Podolí a z okna jsem viděla, jak na vodě jezdí spousta osmiveslic, takže i člověk, co o Primátorkách neví, vytušil, že se něco bude dít. Letos doufám, že mi to vyjde a sejdeme se na náplavce nebo třeba i na vodě!
To by bylo skvělé – a v jaké disciplíně byste na UNIQA Primátorkách teď nejraději startovala?
Ráda bych si zkrátka zazávodila a asi už ne na skifu, ale na osmiveslici s ostatními. Lákalo by mě složit nějakou zajímavou posádku, třeba z bývalých veslařů.
Jak vnímáte nová pravidla 108. UNIQA Primátorek, kdy na jedné lodi nesmí závodit členové resortních klubů Dukly a Slavie?
Člověk si říká, že by tam měli startovat ti nejlepší, tak proč omezovat to, že lidi chtějí postavit tu nejlepší posádku. Na druhou stranu v tom bude ta výhoda, že to bude vyrovnanější a divácky atraktivnější. Dukla vyhrávala několik let, vždy to byla Dukla a pak dlouho nic.
Jak často teď zvládáte sportovat, jde to se dvěma dětmi? Pomáhá vám i manžel, i když je sám sportovec-kanoista?
Manžel pomáhá, ale jde to těžko. Jednu dobu to šlo dobře, to jsem se hodně snažila tak nějak obden nebo třikrát do týdne sportovat. Ale spíš je toho času málo, tak si jdu jen zaběhnout. Párkrát jsem byla i na vodě, ale nemám na to moc času. Vyběhnout na chvilku z domu se ještě dá, ale když si chci zaveslovat, musím dojet do loděnice, vynést si loď…
Povedete své děti taky k veslování?
Určitě, s manželem se dohadujeme, jestli budou dělat spíš kanoistiku, nebo veslování.
A kdo vyhrává?
Naposledy, když jsem se ptala, tak říkala, že bude veslovat! A děda jí koupil nafukovací veslařský člun, tak zatím podporujeme veslařskou stranu. Ale uvidíme, nakonec záleží na ní. Jsme hlavně rádi, že ji sport baví – teď ji teda nejvíc baví kolo, takže to vypadá i na cyklistiku.
A co vaše plány do budoucna – chystáte se nějak uplatnit své studium na FTVS?
Ve studiu bych mohla ještě pokračovat, ale je to otevřené. Trénování, nějaká funkcionářka… Teď jsem na mateřské, ale u sportu bych určitě chtěla nějak zůstat.