Primátorky
Tři veteráni o bronzu v Tokiu 1964
28. 4. 2022

Bronz z olympiády v Tokiu přivezla čistá loď „Bleskáčů“ v roce 1964 v královské disciplíně v památném závodě, který se jel téměř za soumraku. Zvítězili Američané a o pouhou 1,3 vteřiny nestačili Českoslovenští veslaři na Němce. V loděnici Blesku na ni vzpomínají u piva s úsměvem i patřičnou pýchou Petr Čermák, Richard Nový a Jan Mrvík, tři veteráni , kteří se s dalšími veslaři pravidelně schází u pravidelných tréninků, které sami označují za „provozování zdravotních cvičení.“

V jakém složení jste reprezentovali Československo na OH v Tokiu v roce 1964? 
V Tokiu jsme reprezentovali ve složení Petr Čermák, Jiří Lundák, Jan Mrvík, Július Toček, Josef Věntus, Luděk Pojezný, Bohumil Janoušek, Richard Nový, kormidelník Miroslav Koníček a trenér Standa Lusk.

Právě Primátorky tehdy zamíchaly kartami v sestavě. Co přesně se přihodilo?
„Na Primátorkách nám odešla forma. Tři týdny před nimi jsme měli kontrolky, které jsme potřebovali vyhrát. A tak jsme tenkrát Primátorky prohráli proti složené osmě, ve které seděli také kluci, kteří jeli do Tokia na olympiádu. Oni sice vyhráli Primátorky, ale zase vybouchli tam“ upřesňuje Richard Nový.

Petr Čermák upřesňuje, za jakých okolností se do sestavy dostal on: „krátce před olympiádou se sestava změnila. Osma si rok předtím vyjela kvalifikaci na ME, když já jsem se v tom roce vrátil z vojny. Ale jeden veslař se zranil na motorce a nemohl na olympiádu odletět. Místo něj nastoupil bratr Jirky Lundáka a konaly se Primátorky, které měli suverénně vyhrát. Jenže oni je nevyhráli. A tak to odnesl ten, kdo tam jako poslední přišel. Lundáka zase vyhodili a pak jsem tam zbýval ještě já, a tak mě dosadili. Prostě klika!“ 

Osma Československa patřila v šedesátých letech ke světové špičce. Letěli jste do Tokia pro medaili?
„Výsledky z uskutečněných tří mezinárodních závodů potvrzovaly, že bychom měli být do velkého finále, což splňovlo předpoklad úspěchu a mohlo se na olympiádu vyjet“ upřesňuje Petr Čermák.

„Přesto se nominací Československo se pořád otálelo, protože pro stát představovala cesta devíti lidí do Japonska přece jenom dražší záležitost. To, že do Tokia poletí i osma se rozhodlo na poslední chvíli. Ale my jsme tam jeli pro medaili! Osma čtyři roky předtím v Římě byla bronzová, takže určitě jsme favority na medaili byli. A my jsme byli zase bronzoví!“ vzpomíná Richard Nový.

Jak se vyvíjela samotná jízda, ze které byl nakonec bronz?
„ Zkrátka ta situace se vyvinula tak dobře, že jsme se na to třetí místo plácli. Řekl bych, že jsme odjeli svoji standardní jízdu, ani špatnou, ale ani nějakou špičkovou. Prostě to klaplo“ směje se Petr Čermák.

Richard Nový doplňuje: „První byli Američané, druzí Němci ale těsně, asi metr nebo metr a půl a pak my. Málem jsme udělali to stříbro. Trenér Standa Lusk to řekl tehdy Koníčkovi – nešlo to trošku popohat? Ale byli jsme rádi za to, co bylo!“ říká Richard Nový. 

Cesta do Tokia probíhala tehdy trochu déle než v současně době, že?
„Letěli jsme tam dva dny, nejdřív do Phnomphenu, kde jsme přečkali den. Ježe tam je obrovské vlhko a 35 stupňů, čili pro Evropana nereálné tréninkové podmínky. Náš trenér Standa Lusk ale naštěstí tuhle zkušenost měl, a tak jsme jen prošli kolem hotelu a lehli jsme si, ale Slávisté šli běhat. Standa říkal, že toho budou litovat, a měl pravdu. Oni z olympiády medaili nepřivezli!“ popisuje tehdejší podmínky Richard Nový.

A jak probíhal převoz Vaší lodi? 
Loď jsme tady zabalili do bedny a poslali tam, jela tam dlouho, třeba dva měsíce. Ale jeli jsme na své osmě!

A ani samotná příprava před finálovou jízdou se neobešla bez komplikací. Co se přihodilo?
Jan Mrvík se dnes již pousmívá a s pokyvováním hlavy vypráví: „Jula Toček si dva dny před finále vyjel na večeři na kole. Pršelo, klouzalo to, on v jedné ruce držel takový ten papírový japonský deštník a zapomněl, že se v Japonsku jezdí vlevo. No a srazil se s autem! A výsledek? Šestnáct stehů! 

„Ano, byl to pro nás obrovský šok. Jeden den jsme vůbec neveslovali, ale možná byl ten odpočinek  nakonec správný. Protože světe div se, Jula Toček na finálovou jízdu nakonec nastoupil“ říká Richard Nový.

Zmínili jste se, že se finálová jízda jela za soumraku. Můžete popsat podmínky, které panovaly v době konání závodu?
Petr Čermák vzpomíná: „závodní den hrozně foukal vítr z boku, a proto byl odložen. První dva nebo tři závody pustili, pak to na dvě hodiny zastavili, a pak se jely ty zbylé disciplíny. Výsledek byl ten, že osmy jely závod za tmy. Svítili nám světlicemi a podél kanálu byly silnice, takže po nich jeli auty a těmi nám svítili... 

„O medailích jednoznačně do jisté míry rozhodlo počasí. Byly jiné časy na každé dráze, Američané jeli na dráze pod břehem. Z jedné strany byla vyšší mez a z druhé nižší. Tím to byl neregulérní ten závod, ale vždycky je to otázkou štěstí“ říká Richard Nový.

Co jste za bronz dostali po návratu domů? Byli jste národními hrdiny?
„Tenkrát byla národní hrdinkou Věra Čáslavská a další zlatí medailisté. My jsme byli až bronzoví, směje se Richard Nový. „Ale zase velká parta – bylo nás deset, takže to bylo považováno za týmový úspěch!“

„Tenkrát byly čestné tituly, ale za ty se mimo odznáčku a diplomu nic nedávalo, mistr sportu a zasloužilý mistr sportu. A za umístění jsme dostali patnáct stovek, což bylo tenkrát asi 1,5 násobek mého platu. Ale když jsme si chtěli nechat oblečení – sako, košile apod. tak jsme museli zaplatit tisíc. Takže nám z toho zbyla pětistovka“ líčí s úsměvem Petr Čermák.

Jak probíhala příprava na olympiádu před pětapadesáti lety? Byli jste profesionálními sportovci jako je tomu dnes, nebo jak jste skloubili práci a veslování na této úrovni?
„Nikdo nepočítal s tím, že ten sport je něco hlavního. Z toho olympijského roku jsem já osobně odpracoval šest měsíců. Nedá se říct, že jsme se veslování věnovali jen ve volném čase, ale každý jsme měl nějaké své povolání. Byly soustředění, kterým se říkalo „tréninkové volno“, kdy v pondělí, ve středu a v pátek jsme jezdili dvoufázově. Což bylo někdy docela náročné, já jsem bydlel v Hostivaři, takže jsme ráno jel sem, pak do práce, kterou jsem měl v Hostivaři, a zase sem (císařský ostrov - VK Blesk). Takže denně 4 hodiny v tramvaji“ vzpomíná Petr Čermák.

„A soustředění jsme brali z dovolené, které já jsem měl dostatek jako vysokoškolský pedagog, ale Standa Lusk pracoval v Mototechně a rozvážel auta. Honza Mrvík a Pepík Věntus dělali v Grafotechně a na trénink se dostali až po práci. Je pravda, že v určité části sezony už fungovaly refundace mzdy a trénink mohl částečně probíhat dvoufázově“ dodává Richard Nový.

Jezdili jste tradičně Primátorky?
„Aby ne, vždyť je to jednoznačně největší závod! Mistrovství republiky s tím nemá srovnání. Primátorky jsme jezdili zcela pravidelně. Po olympiádě pár lidí sice úplně veslování nechalo, skončil Poezdný a Věntus, ale doplnili jsme osmu a jezdili jsme dál“ říká Petr Čermák.

„Víte, jakou má Japonsko vlajku? Tak tady, tady to obrovské slunce zalézalo pod hladinu moře právě v okamžiku, kdy my jsme se chystali ke startu. Takže do cíle jsme přijeli úplně za tmy“ Richard Nový.

„Naše výprava si z olympiády přivezla asi 17 magnetofonů. Já ho mám dodnes a dokonce i hraje“ Richard Nový.

„V té době to skoro každý považoval za úspěch. Hlavně proto, že to byla oddílová osma. Čistě oddílová osma Blesku“ Petr Čermák.